Abychom mohli v Indonésii chránit pozemky před zničením a vykoupit jejich užívací právo od místních obyvatel, potřebujeme indonéského partnera. Tím byla organizace YHUA, kterou jsme hned na začátku projektů založili, a jejíž chod jsme celou dobu financovali. V době krize jsme museli apelovat na úspory a efektivní využití dostupných prostředků. Zahájili jsme tedy jakýsi audit a apel, aby YHUA jednak vykázala svou činnost, za kterou členové pobírali kompenzaci, a druhak aby jako ostatní organizace pod hlavičkou iniciativy Justice for Nature pomohla s fundraisingovou činností. Nesetkali jsme se s pochopením hlavně ve vztahu k tomu, že se během krize podařilo rozjet projekty v Kostarice. Na tento start v zemi otevřené navzdory všem peripetiím jsme ovšem měli výhradního sponzora a naprosto oddělený rozpočet. Indonéská organizace se i přes zcela transparentní jednání a vysvětlení rozhodla uvěřit, že pokud máme úspěch jinde, tak to nutně musí být na jejich úkor. Což nebyla pravda, ale už nebylo v naší moci tuto ideu vyvrátit. 

Tomu přispěl a všemu kriticky uškodil i náš bývalý delegát, lokální manažer projektu a člen spolku Zbyněk Hrábek. Ten dlouhodobě neplnil požadované úkoly a nepředkládal odpovídající výsledky. Namísto týmového zlepšení a přijetí zpětné vazby se rozhodl, že bude projekty řídit podle sebe. K tomu se přidala i YHUA, protože dělat věci po svém je lákavé. Bohužel k tomu měli legalitu danou indonéskou legislativou a tím, že vykoupené pozemkové právo je vedeno na jejich jméno. Zbyněk i YHUA naprosto nepochopili, že se zde nejedná o „hru o trůny“, ale o ochranu přírody založenou na spolupráci s širším týmem a veřejností. Zhruba od září jsme tedy museli řešit tento interní rozkol a nastoupit na režim diplomatického jednání. 

Za spolek převzala tuto roli Alena Bendová. Předložila YHUA návrh na vypracování nové dohody o spolupráci a usilovala o vedení dialogu ohledně podmínek tak, aby byly pro obě strany vyhovující. Bohužel už od začátku těchto pokusů o diskusi byla patrná nevole a cílené obstruování. Měsíce jsme usilovali o narovnání situace a informovali jsme veřejnost jen velmi střídmě, abychom ponechali prostor pro jednání. Současně jsme doufali, že se situace brzy vyřeší. Jenže k dialogu jsou potřeba dvě strany a ta indonéská se rozhodla pokus o pokračování jednání ignorovat mlčením a blokacemi komunikačních kanálů. Museli jsme se tedy rozhodnout, jak dál. Hlavně ve vztahu k dárcům a veřejnosti. Rozhodli jsme se čelit zjevné neférovosti, nevzdat se a pokračovat v ochraně tygrů jinak.